Sport

Slova úvodem...

ó, tak sport bylo donedávno odvětvím lidské činnosti, které jsem upřímně nenáviděl. Zapříčiněno to bylo jednak tím, jak nás ve škole nutili povinně se sportem zabývat při hodinách tělesné výchovy, jednak mými zcela odlišnými zájmy technického rázu, kteréžto mě spíše ponechávaly doma. Výjimku však tvoří jezdění na kole a plavání, to si nechám na pozdější podrobnější popis. Tak tedy k minulosti.
Dodnes si barvitě vzpomínám na několikero nepříjemných školních sportovních aktivit. Především se jednalo o běh na myslím 12 minut, kde záleželo na vzdálenosti, kam se člověk během této doby dostane. Dopodrobna si vzpomínám na ten velmi nepříjemný pocit píchání pod žebrama, jasný to projev člověka naprosto během netrénovaného (kdybych tenkrát bydlel v Praze, jistě bych tohoto požitku byl ušetřen. Měl bych totiž tréning s běháním za tramvají a možná i děvčaty...). Nejen že jsem byl po těchto pretěkách naprosto hotovej ale taky ještě poslední... Potom na školním hřišti probíhaly nějaké ty fotbaly (nenávidím do teď), v posledních ročnících pak zase basketbaly, celé dva roky, každý tělocvik, nuda na umření. No a na učňáku zase jsme hráli fotbal navíc občas takový příjemný běh do svahu... Dlouho jsem se tedy pak ke sportování dobrovolnému nedostal.

Kolečkováníčko

Tak kolo, toť můj v minulosti nejlepší přítel! První kolo, nepočítám-li nějaké tříkolky a jiné monstra, bylo legendární Sobi 20, taková mohutná mrcha, připomínající svým tvarem někomu skládačku (mě ne), výborná do terénu. Ani nevím, jak moc jsem se na ní proháněl, asi moc ne. Když si to nepamatuju. A pak jsem snad ani nic mobilního nevlastnil. Až v sedmé třídě jsem za vysvědčení dostal Favorita, ten novější model. Na něm jsem se něco najezdil, stovky ba i snad tisíce kilometrů. Zase tak daleko jsem se sic neochomejtal, zato velmi často na vyjížďky si jezdil po okolí. Držkopády byly také, to víte, mnohdy dosti kuriózní. To by se ale muselo vidět. Třeba když jsem zaměnil horní končetiny s dolníma, nebo oblíbená jízda bez držení. V roce 1998 tuším to bylo, ale je spíše možné že ještě v roce 1995 jsem si zakoupil za celkem dost peněz velmi dobré kolo od české firmy Amulet s označením Husky. Je to crossové kolo, ovšem ještě bez odpružení, spíš víc trekking. S tímto kolem jsem najel opravdu mnoho tisíc kolometrů, tipuju tak 15 tisíc nebo ještě víc, to už jsem podnikal výjezdy na delší tratě, ne však zase moc dlouhé, zato velmi často. Roční průměr byl tak 3-4 tisíce kilometrů. Zlomový okamžik nastal jednoho léta roku 1999?, nevím, musel bych zase zjistit. To jsem si po naplánování (a nakonec pozměnění v samotné realizaci) celé trasy udělal tejden volno a vyjel na okružní jízdu po naší krásné zemi kolem dokola. Výlet mi trval celkem 4 dny, vše je zdokumentované v podrobném popisu cesty čerpaném zase z jízdního deníku.

Okružní jízda po zemi české a moravské

Celá slavná výprava se započala jednoho velmi krásného a slunečního dne ráno, načež po prvních kilometrech jsem byl nucen ještě si zakoupit imbusový klíč č.5., který mi chyběl na seřízení brzd. No začínalo to tedy pěkně. Ale vůbec tu nebudu popisovat celý výlet, to by bylo opravdu na dlouho. Vyjmenuju jenom hlavní peripetie tohoto povedeného výletu kolmého. Celé čtyři dny mě pronásledovalo strašlivé a často nesnesitelné vedro, když k tomu člověk musí ještě poctivě šlapat do kopce, je to tedy nápor. Vlezl jsem do kdejakého rybníka, i toho, v kterém plavala ryba bříškem vzhůru. Stále jsem byl nucen se jakýmkoliv způsobem ochlazovat, buď zmrzlinou, nanukem nebo právě zmíněným kompletním namočením se do vody. Každý den jsem ujel tak přibližně 150 km, večer si postavil stan někde kousek mimo komunikace, u lesa třeba. Ráno pak jsem zase vyrazil dále. Třetí den mě v noci zastihla krutá téměř vichřice, průtrž mračen, ještě že jsem byl dobře kotven stanově. Další den zase vedro k padnutí. No neřek jsem trasu: Začal jsem přirozeně ve Staré Pace, pokračoval Novou Pakou, dále Jičín, Sobotka, Mladá Boleslav, Litoměřice, Louny, Plzeň, Plasy, České Budějovice, Vodňany, Jindřichův Hradec, Třebíč, Brno. V Brně jsem skončil s cca 750 kilometry, napůl rozsypaným kole, úplně vyřízenej. Původně jsem chtěl ještě přes Cheb, Sušice, Klatovy a z Brna potom Olomouc a směr Hradec Králové domů. Jenže měl jsem toho celkem dost a zvolil mnohem pohodlnější způsob přepravy - vlak. Tak toto byl tedy můj největší kolmý podnik. Snad ještě bude nějaká taková podobná příležitost k dispozici.

A další kolmé aktivity...

No pak už to šlo s kilometry celkem rapidně dolů a po odsunu do Prahy velmi drasticky. Roční přírůstek kilometrů byl v lepším případě kolem 100 km, pak už i mnohem méně. Jen jednou v této novodobé historii svého cyklokoníčku jsem uskutečnil větší podnik - to když jsem se kolmo vydal z Prahy Černého mostu domů do Staré Paky, po silnici paralelně k dálnici, bylo to asi 108 kilometrů. I tak to bylo docela namáhavé, nikoliv však kritické. Pak jsem se ještě vracel. Musím ještě zmínit pravidelné jarní jízdy s kolegy radioamatéry (teď už jezdí jen Martin 1TKN - díky mu za to) na Kozákov. Tam se vždy už celý rok dopředu těším. Nu tak zase někdy něco napíšu o svém kolování, zatím ukončuji toto povídání....

Zde je tabulka mých jízd kolmých za posledních několik let na kole Amulet.

Plaváníčko

Plavu rád, neboť voda je mým živlem. V mládí jsem tuze rád navštěvoval s rodinou koupaliště (zážitek umocněný občasnou jízdou historického vlaku), tam si plaval a různě se tam máchal. Se školou jsme jezdili na povinné plavání v bazénu. To byla spíše katastrofa, z autobusu bě bylo poněkud blivno, bazén navíc plnej chlóru. Naučil jsem se plavat velmi brzo a vcelku dobře. Každé léto jsem s chutí vyrážel na různé rybníky, nádrže, řeky a jiné vodní plochy ku radosti nezměrné. Pamatuju si dokonce začátek března asi někdy v letech 1994,1995 kdy jsme se už byli s Autobusem koupat v asi desetistupňové vodě, ze samé nedočkavosti po vodě. Od roku 2001 jsem pravidelně navštěvoval přehradu v Hostivaři v Praze kde jsem plaval na větší vzdálenosti na vytrvalost. V zimě pak jsem čas od času zašel do nedalekého krytého bazénu, jen tak pro kondici. Hnedle z března v roce 2008 navštívil jsem dobře známou oblast "české Ameriky". V Malé Americe schladil jsem v horku své tělo pálivé a šoku z ledové vody dostalo se mi sdostatek. Možno by nebylo navštíviti i onu Ameriku Velkou, která ještě před 14 dny krama ledovýma pokryta byla. Voda v ní však už na můj vkus převelice studená byla , takže jsem se neodvážil se v ní plně ponořiti. Poslední dobou vyhledávám nejraději tzv. "písáky", ty jsou krásně čisté a ke koupání přímo lákající. Jsem rád, když sám nějaký písák při svých výletech kolmých objevím, či někdo mi takový doporučí. V roce 2009 a 2010 často navštěvuji krásné písáky v pískovně Dobříň a Cítově. No, doufám a věřím, že na plavání budu mít vždy dostatek času a chuti.

Běháníčko

Začátkem milénia jsem byl inspirován běháním (děkuji tímto Lukášovi 1XEW) na delší a delší tratě. Po změně svého působiště jsem začas opravdu intenzivně trénovat běhání, moc mě to bavilo a dávalo velké uspokojení, naprosto netušené zážitky se projevovaly. Nádhera. Běhal jsem téměř každý den, vždycky večer tak 1-3 kilometry kolem zástavby, později byla možnost běhat i jinde. Jinak jsem se zatím nezůčastňoval nějakých závodů. Běhal jsem dál a přinášelo mi to čím dál víc radosti, byla to nádhera. Po počáteční námaze následované chvilkovou únavovou krizí se dostavil často naprosto nepopsatelný pocit radosti a spokojenosti. Nádhera prostě. Zůčastnil jsem se celkem myslím čtyř závodů, nejprve to byl běh centrální Prahou na 5km sponzorovaný firmou Samsung, dostal jsem tričko a po trati občerstvení. V roce 2004 jsem běžel Grand prix Mattoni na tuším 5 nebo 8 kilometrů a dostal medaily. Tuším ještě ve stejném roce jsem podniknul další závod na 10 km, ten byl velmi náročný neboť se konal v urputném vedru. Dostal jsem v cíli medaily a uprostřed závodu vztek na pořadatele, že neumístili vhodně další občerstvovací stanoviště, už jsem to chtěl vzdát, žízeň byla veliká a voda nikde. Tím prozatím má běžecká kariéra skončila, ještě jsem chtěl dále běhat ale buď nedostatek času nebo zdravotní komplikace anebo příliš dlouhá zima a nedostatek času na tréning toto mé odhodlání hatili.

Triatlónek

Nejvíce vzpomínám na amatérský triatlon v Českém ráji v roce 2003. Nádherná příroda, skvělá voda, kolo a běh. Tento závod mi nastražil mnohá úskalí avšak ty teď s pohledem zpět beru jako velmi zábavné. Byl to jeden karambol za druhým. Plavání:Zatímco ostatní plavou kraul, já umím jen prsa a tak se činím a plavu ze všech sil. Nakonec vidím, že jsem stejně poslední, takže jsem poněkud zklidnil tempo. Úsek měřil celkem nějakých 400 metrů, už před obrátkou v polovině mě chytla křeč do pravého chodidla a zbytek jsem doplaval bez něj.... Vylezl jsem z vody, naskočil na kolo a začal šlapat. Vzhledem k tomu, že jsem měl z minulosti dobrý tréning cyklistický, věřil jsem svému obhájení lepší pozice v celkovém pořadí asi 50ti závodníků. Trať byla vedena pozoruhodnými cestami, lesem, loukou, po panelech v lese, po bahně, nakonec i silnici. V bahně se kdekdo vyválel, mě z této taškařice nevyjímaje, ztratil jsem náskok a zvonek, no parádička. Ale nešlo mi ani od začátku o pořadí, šlo mi jen o ten závod samotný, pěkně si ho užít. Když skončila zběsilá jízda lesem mezi pařezy a kořeny stromů, proletěl jsem cílem a následovalo běhací martyrium. Řeknu vám, seskočit z kola a začít s během je strašný pocit, to si hnedle připadáte jako šnek. Vůbec to nešlo, nohy mě vázly, pocit dosti nepříjemný a odrazující. Co ještě k tomuto by se mohlo přihodit dalšího? Je to jasné - zabloudit. Tak se také stalo. Přestože jsme si trasu všichni poctivě prošli předem, po první odbočce jsem se nacházel zcela mimo trať. Jenže to jsem nevěděl. Běžím dál a divím se, že jsem si tohoto a onoho nevšiml. Není se co divit, že. Nakonec jsem tatálně zabloudil, vracel se tak kilometr zpátky a chtěl to vzdát. A vzdal to. Nedoběh, šel se koupat, pak vylezl z vody, došel pěšky do cíle a dostal diplom. Světe div se, nebyl jsem poslední. To potěšilo. Takto tedy můj báječný zážitek z triatlonu.